Rusku nejde jen o Ukrajinu

Jsme svědky něčeho, o čem jsme doufali, že už nezažijeme. Dnes v noci začal koordinovaný útok na území suverénního státu na území Evropy, při kterém dochází ke ztrátám na životech vojenských i civilních.

Do poslední chvíle jsem doufal, že se Rusko bude chovat jako civilizovaná země, která se alespoň v zájmu svých občanů bude snažit řešit problémy mírovou cestou prostřednictvím diplomacie, v horším případě kombinací nátlaku vojenskou přítomností, hybridních opatření a diplomacie.

Nicméně ruský prezident Vladimir Putin nám všem dokázal, že jeho skutečným zájmem je „svatá válka ruské říše“ proti demokracii a za obnovení Sovětského svazu v jeho původních hranicích, v jeho původní síle a – a to je vůbec nejhorší – s jeho chápáním mezinárodního práva jako práva silnějšího, kde silní dělají, co mohou a slabí to, co musí.

Odhadovat další vývoj je vždycky složité. Jisté v tuto chvíli je jen to, že prezidentu Putinovi se dá věřit jen v tom, že ve prospěch svých osobních cílů neváhá obětovat cokoli včetně vlastního národa, protože izolace Ruska na mezinárodní scéně, obrovské ekonomické sankce a ztráta reputace a kredibility dopadne z dlouhodobého hlediska právě na ruský národ.

Velkou otázkou dneška je, jak se má zachovat Západ. Často teď slýchám, že musíme Ukrajině pomoci i vojenskou silou. Nicméně to by znamenalo faktickou válku mezi Severoatlantickou aliancí na straně jedné a Ruskem na straně druhé. A není třeba připomínat, že takový konflikt by nás přiblížil jaderné válce, jejíž dopady by byly nedozírné.

Klíčové jsou teď dvě věci: jednota a respekt k právu. Vladimír Putin se dlouhodobě snažil jednotu NATO podrývat všemi možnými způsoby. Jenže svými posledními kroky docílil pouze toho, že je NATO jednotnější, než kdy bylo. A respekt k mezinárodnímu právu je klíčový právě proto, že Rusko jej nerespektuje. A my musíme jasně ukázat, na jaké straně stojíme a jaké jsou naše hodnoty.

Právě hodnoty jsou totiž tím, o co se nyní hraje. Rusku nejde jen o Ukrajinu. Vladimir Putin stejně jako jiní diktátoři například v Číně či Íránu totiž vnímá svět jako arénu pro velké hráče, kde malé země hrají roli v lepším případě komparzistů, v horším případě vazalů. A právě takovýto pohled musíme razantně odmítnout. Pokud bychom jej totiž akceptovali, ohrozíme tím i svoji svobodu a svoji nezávislost.

Proto musíme Ukrajině především ukázat, že v tom není sama. To znamená uplatnění všech sankcí, které připadají v úvahu, a zároveň veškerou myslitelnou materiální pomoc od pomoci humanitární po dodávky zbraní a munice, aby se mohla Ruské agresi efektivně bránit. Ukrajinci dlouhodobě ukazují odhodlání svou vlast bránit a naší rolí je poskytnout jim k tomu prostředky. Svým způsobem totiž brání i nás.