Generál Pavel o členství v KSČ: „Byl jsem naivní. Výhody jsem nečerpal, nikomu jsem neublížil“

Generál Petr Pavel v obsáhlém rozhovoru pro Blesk Zprávy promluvil o své předlistopadové minulosti v KSČ. Do strany v roce 1985 vstoupil podle svých slov především kvůli tomu, aby se dostal k výsadkářům. Nikomu prý neublížil. Dnes mluví o naivitě a chybě. V posudcích, které možný prezidentský kandidát vytáhl z vojenských archivů, o něm tehdejší pohlaváři píší jako o jedinci, který napomáhá prosazovat vedoucí úlohu strany mezi podřízeným, i o někom, kdo se snaží získat pro politiku ostatní. „Armáda pro mě byl splněný sen a práce, politiku jsem neřešil,“ říká dnes někdejší náčelník Generálního štábu armády České republiky a do nedávna také nejvyšší vojenský představitel NATO. A jakou úlohu sehrál při listopadových událostech v roce 1989?

Autor: Jakub Veinlich - 19. 12. 2020, blesk.cz

Rozhodl jste se zveřejnit svazky o své komunistické minulosti. Proč?

Má to naprosto přirozený vývoj. Za prvé jsem tuto svou minulost nikdy neskrýval, takže není důvod teď udělat nějaké objevné odkrytí.  Za druhé proto, že v poslední době jsem dělal velké množství ‚živých‘ a v koronavirové době také online besed a zároveň i řadu diskusí na sociálních sítích, a téměř pokaždé se objeví nějaká otázka, někdy i výpad na mé předlistopadové členství v KSČ. A protože se občas objevují informace, které jsou vytržené z kontextu, nebo jsou zkreslené, tak jsem se rozhodl to udělat způsobem, který je podle mého transparentní, a vše, co je k dispozici v Archivu bezpečnostních složek o mé osobě, jsem se rozhodl dát na své webové stránky a k tomu i komentář, aby si každý mohl udělat svůj názor a svůj pohled.

Má to co dělat s vaší případnou kandidaturou na prezidenta?

Má to co dělat především s tím, že jsem od doby, kdy jsem byl ve velení armády, osobou, která je veřejně činná. Jsem občas v pozici, kdy se v pozitivním slova smyslu snažím ovlivnit mínění lidí, a tak nechci mít žádné 13. komnaty, nebo nějaké oblasti, které jsou tabu. I to je důvod, proč o tom chci mluvit naprosto otevřeně. Jestli to potom bude, nebo nebude mít místo v případné kampani, je druhotná věc.

Budete kandidovat?

Řekl jsem, že jsem připravený kandidovat, myslím to naprosto vážně. Ale do voleb je ještě daleko, a proto dělám to, co si myslím, že je teď správné, a až bude situace k tomu vhodná, tak dám jasně svou případnou kandidaturu najevo.

Co by byly ty důvody, abyste se rozhodl, že budete kandidovat, protože říkáte, že jste připravený kandidovat, což je něco jiného, než že jste rozhodnutý kandidovat?

Ve vojenské terminologii ‚být připraven‘ v podstatě znamená spustit akci kdykoliv, kdy k tomu nastane vhodná situace. Když vidím, jak se vyvíjí situace kolem koronaviru, tak jsem přesvědčený, že to, co naše země potřebuje ze všeho nejvíc, je dát pokud možno všechny zase dohromady. A to rozdělení vidíme nejen u nás, ale vidíme i to, co teď udělaly prezidentské volby s Amerikou a co se děje v řadě jiných zemí. A k tomu znovu spojování bych rád přispěl. Zatím mám pocit, i z mých veřejných debat, že se mi daří dávat některé skupiny dohromady a potenciál vidím v tom, abych tuto zprostředkovatelskou misi nabídl i v případné volbě.

Pyšný nejsem

V několika rozhovorech týkajících se vašeho členství v KSČ mezi lety 1985 až 1989 jste řekl, to že to bylo z vaší naivity a že se nemáte za co omlouvat. Na druhou na vašich webových stránkách píšete, že na tu dobu, nejste pyšný. To není omluva?

Bylo to rozhodnutí, na které s odstupem času a s tím, co vím dnes, rozhodně pyšný nejsem. Nejsem pyšný, na to, že jsem neměl dostatečný rozhled, dostatečně objektivní vzdělání, že jsem byl v tomto ohledu naivní. Zároveň ale vím moc dobře, že jsem osobně svým rozhodnutím nikomu neublížil, že jsem svým rozhodnutím nikoho nepoškodil a z toho důvodu necítím potřebu se omlouvat jednotlivcům. A pokud jde o symbolickou omluvu společnosti, za to moje chybné rozhodnutí z mládí, tak si myslím, že těch posledních 30 let, které jsem věnoval budování bezpečnější České republiky, je dostatečným důkazem toho, na jakých hodnotách stojím a o co mi jde. V žádném případě jsem nikdy nezneužil nějaké výhody, která by plynula z mého členství ve straně.

Takže jste to vnímal jako součást své služby v armádě?

Vnímal jsem to jako standardní věc, která nijak nebyla v rozporu s realitou ani s mým vnímáním charakterových, nebo řekněme etických norem. Tehdy jsem byl vychováván v prostředí, ve kterém nebylo členství ve straně nic nenormálního, a znal jsem spoustu lidí, kteří byli členy strany, ale přitom to byli lidé ryzího charakteru, kterých jsem si vážil nebo vážím dodnes, a i proto jsem se na to tehdy nedokázal dívat jednoznačně negativně. Samozřejmě, že v té straně byli lidé, kteří byli charakterově vadní, i ti charakterově čistí. Vnímal jsem to také jako součást toho, co jsem chtěl dělat. Už na konci vojenské školy jsem usiloval, abych se dostal k elitnímu výsadkovému útvaru do Prostějova. Dostal jsem doporučení, mimo jiné i od svého vedoucího učitele, že cesta k tomuto cíli bude snadnější, pokud si alespoň podám přihlášku. Neviděl jsem na tom nic nemorálního, tak jsem si tu přihlášku tehdy podal.

To bylo v roce 1983.

Ano. A po zbytek 80. let jsem se věnoval své práci. Protože služba u výsadkářů nedávala moc prostoru pro nějaké hluboké sociální bádání. Většinu času jsem strávil v lese a při tvrdém výcviku. Veškeré souvislosti společenského dění jsem tedy začal vnímat až později. Samotná reakce režimu na události v roce 1989 byla tak katastrofální, že mě dovedla až k tomu, že toho součástí už dál být nechci, tak jako mnoho dalších.

Podle posudků napomáhal straně

Říkal jste, že jste se věnoval především své práci, na druhou stranu v těch posudcích uložených v archivech je například i to, že: „ …napomáhá prosazovat vedoucí úlohu strany mezi svými podřízenými…“ Jak to tehdy vypadalo?

Je dobře, že jste zmínil ta služební hodnocení. Na svých stránkách jsem jich zveřejnil celou řadu. Součástí tehdejší personální práce v armádě, a to se do dnešního dne až tolik nezměnilo, bylo vedení detailního osobního spisu, jen se mu říkalo kádrový spis. Do něj se zakládalo v podstatě vše, co se týkalo průběhu vaší služby. Od žádosti o studium, přes výsledky ve studiu, návrhy na povýšení v hodnosti, na změny funkce, přechod k jinému útvaru, atd. A ke všem návrhům se přikládalo služební hodnocení. To mělo předepsanou formu, kde prvním bodem byla vždy politická oblast. A když se podíváte na ta má hodnocení, tak uvidíte, že vždy začínají stejně a že ty formulace v prvním bodě se téměř nemění. Možná je jiné pořadí vět, ale vždy je tam ten předepsaný obsah. Tak jako celý režim, tak i tato hodnocení byla silně formální a povrchní. Takže se mnohokrát opisovalo to, co bylo v předchozích hodnoceních, jen proto, že to tam prostě má být. Všechna ta hodnocení se svým způsobem přizpůsobovala požadavkům, a proto se tam i opisovalo, že ten a ten prosazuje politiku strany atd. atd. Já sám jsem měl možnost při své práci těch hodnocení mnoho nejen číst, ale i psát, a proto dobře vím, jak se to dělalo.

Takže jste nepomáhal prosazovat vedoucí úlohu strany?

Jestliže politikou strany ve vztahu k armádě bylo zabezpečit kvalitní výcvik a dosáhnout vysokou bojovou pohotovost, tak to pro mě byly služební úkoly, ne stranické. Ale tehdy se vlastně tak moc nerozlišovalo, co je stranické a co je služební. Armáda pro mě byla práce, politiku jsem neřešil,   . Pro mě bylo důležité, abych měl jednotku, která bude vycvičená a dobře odborně hodnocená, protože to byl i obrázek mé práce.

„Snaží se získat pro politiku ostatní.“ I tato věta je v nejednom vašem posudku. To vypadalo jakým způsobem, to bylo také součástí vaší práce?

Standardní součástí přípravy všech vojáků bylo tehdy politické školení. Vojáci základní služby, kteří tehdy ještě sloužili, si i dnes dobře pamatují zkratku PŠM – Politické školení mužstva. Jako velitel jsem měl povinnost vést veškerý výcvik a tedy, mimo jiné, i politické školení mužstva. K tomu měli všichni velitelé příručku, ve které byla rozepsaná témata a obsah. A každý velitel, ať už byl členem strany, nebo nebyl, tímto politickým školením ovlivňoval své podřízené v duchu politiky strany. Ať už jsme si o té politice mysleli cokoli. A každému se to psalo do hodnocení.

Říkáte bez ohledu na to, jestli někdo členem byl, nebo nebyl. Takže to zřejmě nutné nebylo. Myslíte, že by to pro vás bylo složitější nebýt v KSČ?

Z pohledu dnešního asi nebylo. Pravda je, že v době, kdy mi bylo 22, kdy jsem toto rozhodnutí učinil,  jsem neměl reálně ani ponětí, jak to v útvaru funguje. Z jediné čtrnáctidenní stáže za dobu studia jsem nemohl poznat, do jaké míry členství nebo nečlenství v KSČ ovlivňuje službu. Pravda je, že kdybych tehdy to rozhodnutí neudělal, tak bych zřejmě v armádě sloužil taky, i když možná někde jinde, než právě v Prostějově. Přihláška ke členství ve straně byla z mého pohledu jen zvýšením šance, abych mohl sloužit u elitní jednotky.

Byt za členství a oddanost?

V roce 1986 jste dostal státní byt. Nemohlo to být také díky členství ve straně?

To určitě ne. Myslím, že kdokoliv by si chtěl dát práci a zeptal se tehdejších pracovníků v armádě, zjistil by, že přidělování bytů v armádě bylo závislé na počtu bytů v posádce. Každá posádka měla přidělený určitý počet bytů pro vojáky i občanské zaměstnance. U našeho útvaru se to řešilo spíš podle sociální situace – tedy kdo byl ženatý, kdo měl děti a také podle funkce. Po dobu, kdy jsem byl velitel čety, a byl jsem svobodný, jsem bydlel na ubytovně. Po tom, co jsem se stal velitelem roty a oženil jsem se, dostal jsem byt. Byl to byt 1+1 a jsem si jistý, že mé členství v KSČ v tom nesehrálo žádnou roli. Ani hodnocení mé jednotky, které bylo výborné, nijak nesouviselo s mým členstvím ve straně. Záviselo na měřitelných výsledcích ve všech druzích přípravy a tvrdé práci mých vojáků a velitelů.

Proč uvádíte ve svých osobních materiálech členství v KSČ v rozmezí let 1985 – 1989, což je sice pravdivé, ale na to členství jste se začal připravovat už o dva roky dříve, když jste si podal v roce 1983 přihlášku do strany?

Máte pravdu, ale to, že jsem podal přihlášku v roce 1983, nijak netajím a na webu o tom píšu. Od podání přihlášky do přijetí za člena běžela takzvaná kandidátská lhůta a ta byla stanovena na dva roky. V té se kandidát na členství ještě nemohl plnohodnotně zapojovat. Očekávalo se od něj ale, že se připravuje dalším studiem, aby mohl být členem.

Někteří kritici vám ale vyčítají, že jste vstoupil do strany až v poslední dekádě, tedy až v roce 1985. Opravdu se nedal čekat nějaký posun?

Na to je jednoduchá odpověď. Kdybych vstupoval z nějakého prospěchářství, tak bych asi usiloval o teplé místečko někde v kanceláři, nebo v politickém aparátu, protože i takové byly funkce. Já jsem ale usiloval o funkci, kde naopak budu dostávat zatraceně do těla a budu mít velkou odpovědnost, o kterou nikdo moc nestál. Byli určitě i lidé, kteří vstupovali do strany s tím, aby se dostali do politického aparátu a odpovědnost díky tomu neměli téměř žádnou a mohli se živit jen slovem. To ale nebyl můj případ.

Politické ambice jste neměl?

Neměl, vůbec. Šlo mi hlavně o to, být u výsadkářů. To se mi povedlo a o nic jiného jsem nestál.

Komunista v NATO

Byl jste v několika zahraničních vojenských misích, byl jste na diplomaticko-vojenském postu v rámci NATO, byl jste náčelníkem Generálního štábu. Jak moc vám členství v předlistopadové KSČ v těchto organizacích připomínali, jak velkou překážkou bylo?

Když to řeknu velmi stručně, tak to vadilo mnohem méně, než u nás. A to i z toho důvodu, že jsem po roce 1989 prošel na mnoha úrovních bezpečnostním prověřováním. Nejen společnost, ale i armáda se očišťovala od toho, co by pro ni mohlo být škodlivé. V roce 1991 vstoupil v platnost takzvaný lustrační zákon, podle kterého mnoho lidí, kteří měli přímou vazbu třeba na vojenskou kontrarozvědku nebo pracovníci politického aparátu, odešli. Já jsem prošel nejen sítem lustračního zákona, ale také sítem bezpečnostních prověrek od těch nejnižších až po ty nejvyšší, a to jak v České republice, tak i v NATO a Evropské unii. A přesto, že například moji kolegové v NATO měli k dispozici všechny údaje z mého životopisu, tak se mě nikdo nikdy na mé členství v KSČ neptal. A pokud je z minulosti něco zajímalo, tak třeba společný výcvik s tehdejší sovětskou armádou a z toho usuzovali, že bych mohl mít hlubší znalosti o tom, jak ruští vojáci uvažují dnes. Případně jak by mohli reagovat.

Na druhou stranu, když jste vstupoval do strany, bylo vám 22 let. Ten režim byl hodně represivní. Neobával jste se toho, že i vás si zaháčkují?

V tom byla asi ta část mé naivity. Od čtrnácti jsem 8 let žil ve ‚skleníku‘ vojenského školství a tam se příliš alternativních informací nedalo sehnat. Například, o procesech v 50. letech jsem samozřejmě věděl, ale v podobě a rozsahu, ve které to režimu vyhovovalo. Pokud bych se v té době narodil a žil v rodině někoho, kdo měl s režimem přímou negativní zkušenost, tak bych určitě viděl věci jinak, ale takovou zkušenost jsem prostě neměl…

Ve složkách se také píše o vašem otci, co on přesně dělal v armádě?

Táta pracoval ve vojenském zpravodajství, kde měl na starost elektronický průzkum zahraničních armád. Když jsem teď procházel svoje složky před zveřejněním, narazil jsem na odkaz, který vedl k pro mě nové informaci, že byl agentem vojenské kontrarozvědky (VKR), která organizačně patřila pod StB. Jeho zaměřením byla ochrana utajovaných skutečností na jeho pracovišti. Ze spisu také vyplývá, že na základě jím poskytnutých informací nebyl zatčen žádný člověk. 

Jak to na vás osobně zapůsobilo, když jste si to přečetl?

Překvapilo mě to, nikdy jsme o tom s tátou nemluvili. A už se ho ani nezeptám, protože před necelým rokem zemřel. Pro mě však zůstane člověkem, kterého jsem měl rád, vážil si ho pro mnoho věcí a kterému za mnoho vděčím.

Angažovanost v rámci sametu

Angažoval jste se nějak v roce 1989?

V roce 1989 jsem byl na zpravodajských studiích, takže jsem se nemohl angažovat aktivně nijak, ale jako pasivní účastník jsem byl téměř na všech velkých demonstracích v Praze. Ne pracovně, v uniformě, byl jsem tam jako jeden z mnoha v davu.

Nemůže vám toto být v případné kampani přítěží, že jste „jen“ přihlížel?

Nemyslím. Byl jsem rád, že jsem mohl přihlížet a vnímat celkovou atmosféru. Ani jsem necítil žádnou potřebu do toho nějak zasáhnout, prostě jsem jen vstřebával množství dojmů. Až tam jsem se seznamoval s názory různých lidí, protože do té doby se příliš nepublikovaly. Až na demonstracích zaznělo mnoho nových názorů, a člověk o nich mohl přemýšlet. Pro mě to také znamenalo i zřejmý kontrast k tomu, jak absolutně nekonstruktivně, nesmyslně a pasivně se k tomu stavěl režim. A i proto jsem dospěl k rozhodnutí, že s tím už nechci mít nic společného a vrátil jsem knížku. Do té doby jsem ani nepředpokládal, že tento režim má své dny sečteny.

Vám bylo v té době asi 28 let. Opravdu jste neměl potřebu se přidat k mladším studentům, kteří demonstrovali v ulicích?

Ta demonstrace, která byla největším spouštěčem změn, byla 17. listopadu. Od té doby události nabraly rychlý spád. I kdybych se šel někam postavit s transparentem, bylo by to bylo vnímáno jako velké pokrytectví, než jako cokoliv jiného a já sám bych to tak cítil také. Ale myslím, že právě ta vyhýbavá a laxní reakce představitelů režimu byla natolik poučná, že všem pochybovačům muselo tehdy dojít, že takto to dál pokračovat nemůže. Pro spoustu lidí v armádě, včetně mě, to bylo do jisté míry vysvobození, protože pro mnoho z nás stejně politika v té podobě v armádě byla už přítěží.

Jakou jste si maloval budoucnost v té době?

Vůbec nijak. Řada z nás si totiž myslela, že armáda i bezpečnostní složky budou rozpuštěny. A taková varianta dokonce nějakou dobu existovala. Chvíli to vypadalo, že se armáda začne stavět znovu, nakonec ale zvítězila racionalita, protože bychom asi byli světovým unikátem.

Veškeré archivní materiály, které se vážou na jeho komunistickou minulost, zveřejnil Petr Pavel na svých webových stránkách. K jeho předlistopadové minulosti v KSČ se vyjádřili také renomovaní historici:

„Pokud by personální hodnocení vojáka z povolání tehdy takovéto formulace neobsahovalo, byl by hodnotitel upozorněn, aby je doplnil, protože bez nich je nebylo možné odevzdat nadřízenému, ani je založit do osobního spisu. V personální dokumentaci Petra Pavla není nic, co by dokazovalo jeho nadstandardní oddanost vůči komunistickému zřízení či ideologii.“

Eduard Stehlík, vojenský historik a odborník na československou armádu

„Formulace v dokumentech ABS o vztahu Petra Pavla k bývalému režimu jsou pro tu dobu standardní a odpovídají tehdejším normám. Ze spisů vyplývá, že jednal a vyjadřoval se konformně s tím, co se od důstojníka ČSLA očekávalo, nic míň, ale ani nic víc.“

Radek Schovánek, odborník na československý komunistický režim

K mému členství v KSČ

"V mládí mě jako každého formovala hlavně moje rodina. Oba rodiče byli členy KSČ, táta byl voják z povolání. Od 14 let jsem byl v uniformě a svou budoucnost jsem viděl ve službě v armádě. Mým snem tehdy bylo stát se elitním výsadkářem. Členství v KSČ jsem vnímal v mém prostředí jako normální věc a nijak jsem to tehdy neřešil.
Dnes vím, že to byla chyba. A lituji toho. Komunistický režim byl zločinný.
Politiku jsem začal víc vnímat až o dost později a až podle reakce režimu na události roku 1989 a s přívalem nových informací jsem získal nový pohled na spoustu věcí. A poučil se z toho.
V posledních víc než 30 letech služby demokratickému státu jasně a v praxi ukazuji, za jakými hodnotami stojím. A nepaušalizuji. Lidi posuzuji podle toho, co kdo skutečně dělal."

- generál Petr Pavel

Pozn: Podporučík Petr Pavel podal přihlášku do KSČ v únoru 1983, členem byl od února 1985 do listopadu 1989.

Generál Pavel zcela transparentně zveřejňuje veškerou dokumentaci Archivu bezpečnostních složek vedenou ke své osobě k nahlédnutí veřejnosti.